Že nechal své hrdiny, televizního producenta Jonathana a psychiatričku Sáru, svést souboj o jeden pár kašmírových rukavic, je v pořádku. Koneckonců, předvánoční nákupy v obchoďáku dokáží udělat s lidmi i horší věci. Že je nechal unášet kouzlem okamžiku až do útulné kavárničky, je taky docela přijatelné a půvabné, zvláště tehdy, když si nad čokoládou vyjasní, že navzdory svému okouzlení musejí domů, protože tam na ně někdo čeká. Pochopit se dá i to, že ledva se rozejdou, zjistí, že si v kavárně každý něco zapomněl, a znovu se sejdou – ano, říká si divák, jasně, chápu, nebyla to náhoda, byl to osud, měli se sejít – a co s tím teď? Pominu-li další romantickou chvilku a poněkud dementní zkoušku zjevné osudovosti, pointa je v tom, že půvabná, leč odbornou literaturou zřejmě poznamenaná Sára vymyslí další a definitivní zkoušku – Jonathan napíše své jméno a telefon na pětidolarovku, kterou Sára v trafice obratem promění, a sama pak vepíše své údaje do Márquezova románu Láska za časů cholery a druhý den ji střelí v antikvariátu. Pokud osud dovede kýžené údaje ke správným adresátům, bude to jasné znamení a oni do toho půjdou. Počítám-li dobře, je to páté znamení, a to jsme v patnácté minutě filmu.